Když řeknu, že nesnáším rodinné oslavy, najde se určitě hodně lidí, kteří se mnou budou soucítit. Moje mamka je velká hospodyňka, a proto musí být všechno tip ťop. Nikde ani smítko, navaříno, napečíno…a když to tak není, doléhá na celou rodinu krize, všichni jsou nervózní a nevrlí. A tohle všechno proč? Aby sem přišlo pár tet a strýčků a až odejdou, bude tady stejně zase bordel. Takže celkově rodinné oslavy považuji za zbytečný stres. A to ani nemluvím o malých dětech. Samozřejmě musím mít skvěle vyšpíglovaný pokojíček, aby mi tady děti zase mohly vytvořit kůlničkou na dříví. Nejhorší je, že jsem nejmladší člen rodiny, tudíž jsem jim věkově nejblíže, a tak jsem jejich logickým společníkem. Ve mně se prostě nikdy nezrodil vztah k dětem..Mám je ráda, ale nepotřebuji si s nimi hrát, v mém případě si s třemi holčičkami vybudovat imaginární kadeřnický salon, nechat si na hlavě vytvářet rozličké účesy a pak si hrát na modelku, inscenovat rodinu s dětmi a podobně. Navíc jsou hrozně hlučné.
Útěchou je pro mě fakt, že další narozeniny jsou až v květnu, takže bude příští dva měsíce jakštakš klid, no a taky se těším, až se dnes večer nenápadně vytratím a půjdu do buly.